Policie a vztahy s (poškozenou) veřejností

V Respektu 50/2013 vyšel zajímavý článek od Jaroslava Spurného s názvem Jsou to přece profíci. Článek se zabývá jedním (ne zcela podařeným) policejním zásahem, během něhož měl Útvar rychlého nasazení (URNA) zasahovat v bytě dvou drogových dealerů. Kvůli nedostatečné přípravě se však zásah neobešel bez komplikací. Policejní komando totiž vzalo útokem nejen byt dealerů, ale i druhý byt, v němž bydlela dvojice mladých lidí, kteří s policejní razií neměli mít nic společného.

Jenže jaké to asi je, když vás ve 4 hodiny ráno probudí URNA, která vám převrací byt vzhůru nohama a myslí si, že jste obchodník s drogami…? „Nedá se popsat, co se ve vás v ten okamžik odehrává, vůbec nerozumíte tomu, co se děje. Byl jsem samozřejmě vyděšený. Hned ale pochopíte, že nemá smysl protestovat, protože by to bylo jenom horší,“ tak ve zmíněném článku vzpomíná muž jménem Štefan (29) a připomíná, že ačkoliv se nijak nebránil, dostal kopanec do žeber.

Situace se vyřešila až po půl hodině. V tu chvíli bylo policistům jasné, že udělali chybu a byt začali postupně opouštět. Kromě toho, že Štefana odvezli na prohlídku do nemocnice, a jeho družce, Lence (31) poskytli pomoc policejní psycholožky, se ale ze strany Policie ČR neudálo nic jiného. Žádná omluva, žádné vysvětlení.

„Zmýlit se může každý, dokonce můžeme s jistým sebezapřením pochopit, že jsme při tom omylu schytali nějaké rány, ale čím dál víc nám vadilo, že si nás nikdo nepozval, aby nám řekl ‚pane a paní, sorry udělali jsme chybu, moc se omlouváme, uděláme vše proto, abyste na naše nepodařené představení zapomněli‘,“ shrnuje Štefan v článku J. Spurného. Jeho družka Lenka k tomu dodává, že se po nějakém čase rozhodli na policii poslat dopis. „Přece pokud jsou to profesionálové, neměla by jim naše žádost o omluvu dělat problém,“ říká Lenka.

Pomáhat, chránit a úřednicky vysvětlovat

Jenže policie prý nijak nepochybila. Alespoň tak situaci vidí odbor vnitřní kontroly, který se dopisem zabýval. Problém je podle policejních úředníků v tom, že byty, které jsou dnes oddělené, byly původně jedním velkým bytem, do něhož se z chodby vcházelo hlavním vchodem. Změny prý nebyly vlastníkem zaneseny do katastru nemovitostí, tudíž „policie nemohla vědět, že má původní byt více nájemníků,“ stojí v článku vysvětlení policejních kontrolorů.

A to že se policie během zásahu neprokázala žádným povolením k domovní prohlídce? Prý to nebylo nutné, protože na místě se stejně žádná domovní prohlídka nekonala. Kontroloři dále dodávají, že za dané situace nebylo možné zákrok provést jinak. Opakovanou žádost o omluvu tedy Štefan s Lenkou poslali také policejnímu prezidentovi a kontrolorům ministerstva vnitra. Odpověď ale zůstala stejná. Policie prý žádnou chybu neudělala a omluva zůstala pominuta.

Public relations a státní potažmo veřejnoprávní instituce

Proč ale celé tohle zamyšlení píšu? Přijde mi, že Policie ČR jako instituce, situaci hrubě nezvládla. Nejen, že s postiženou dvojicí začíná jednat, až na její vlastní žádost, tedy, až když je to nevyhnutelné, ale celá komunikace vyznívá jaksi neupřímně, jakoby “z povinnosti“. Celé to vypadá tak, že policii je zatěžko říct pardon. Nejde snad o to, že by se nějaký určitý odbor/ člověk měl přihlásit k odpovědnosti za toto faux-pas. Vždyť právě státní instituce jako policie by měla umět komunikovat se všemi občany. Měla by své kroky nejen oznamovat, ale také dostatečně obhajovat a vysvětlovat. Tak totiž vzniká obraz instituce, která ví co, a jak dělá. Jinak může nastat nepříjemný pocit, že policie má tendenci sklouzávat k vágnosti, neurčitosti a vyhýbavé úředničině.

                Na příkladu Štefana a Lenky, kterým se nikdo ani rok po vylomení jejich dveří neomluvil, lze totiž sledovat, kam až může dojít komunikační nečinnost až zatvrzelost, (jak předvedla Policie ČR). Zmíněnému páru totiž došla trpělivost a oba podali na stát žalobu, v níž žádají omluvu a náhradu 100 000 Kč jako kompenzaci za vzniklé příkoří.

                Možná by příště stálo za to, zauvažovat nad tím, zda by místo soudního sporu, nestačila řádná omluva. Pokud chce být Policie ČR důvěryhodnou, respektovanou institucí, měla by se naučit omlouvat za svá pochybení.